15. února 1965 se Raymond Kurzweil (*1948) tehdy ještě jako středoškolský student objevil v televizní show Mám tajemství. Zahrál zde na piáno krátkou skladbu a porota složená ze známých osobností měla odhalit nějakou skrytou nevšední skutečnost. Nakonec se ukázalo, že hudba byla zkomponována počítačem, který Raymond sám sestrojil. Celebrity ale spíše dojímal jeho věk než to, co vlastně vytvořil.

Kurzweil potom strávil hodně času propracováním toho, co jeho demonstrace zamýšlela. Výsledkem byly vynálezy v oblasti optického rozpoznávání znaků (OCR), v technologiích syntézy a rozpoznávání řeči a známé jsou především jeho elektronické klávesové nástroje, na které jsme mohli vidět hrát třeba Vašo Patejdla.

Tvorba umění je jednou z činností, které jsou vyhrazeny pouze lidem. Je to akt sebevyjádření, vlastní pouze bytostem schopným si uvědomovat sami sebe. Vidět tvořivost, tuto výhradní doménu lidí, usurpovanou počítačem postaveným 17letým chlapcem, je pohled na rozmazanou čáru, která už nikdy nemůže být znovu ostrá, čáru mezi organickou a umělou inteligencí.

To je Kurzweilovo opravdové tajemství, které v roce 1965 nikdo neuhodl. Možná že ani on sám ještě ne. Nyní o 46let později, se Kurzweil domnívá, že se blížíme k momentu, kdy se počítače stanou inteligentními, a to nejen inteligentními, ale inteligentnějšími něž jsou lidé. Až k tomu dojde, lidstvo, tedy naše těla, naše mysli a celá naše civilizace, budou kompletně a nenávratně transformovány. Domnívá se, že tento okamžik je nejen nevyhnutelný, ale bezprostředně hrozící. Podle jeho výpočtů do konce lidské civilizace tak, jak ji dnes známe, zbývá nějakých 35let.

Počítače jsou stále rychlejší. To ví každý. Ale také rychlost s jakou se stávají rychlejšími se stále zvyšuje. Logicky by tedy měl přijít moment, kdy budou schopny něčeho srovnatelného s lidskou inteligencí. Anglicky se tomu říká Strong Artificial Intelligence nebo Artificial General Intelligence zkráceně AGI, česky silná umělá inteligence. Tento obrovský počítačový výkon by také mohl být dán do služeb emulování toho, co dělají naše mozky, když tvoří vědomí – nedělají sice aritmetické výpočty tak rychle, ale dokáží řídit auto, napsat knihu, rozhodnout co je etické a co ne, oceňovat umělecké obrazy nebo být vtipní na koktejl párty.

Jestliže dokážeme přijmout tuto myšlenku, a Kurzweil a mnoho dalších velmi chytrých lidí mohou, pak přestává platit to, co dosud platilo. Od tohoto bodu dále není žádný důvod si myslet, že by se neustálé zvyšování výkonu počítačů zastavilo. Měly by se stále rozvíjet dokud nebudou mnohem inteligentnější než jsme my. Rychlost jejich vývoje by se také měla stále zvyšovat, protože by měly postupně převzít svůj vlastní vývoj od jejich pomaleji myslících lidských tvůrců. Představte si počítačového vědce, který by byl sám super-inteligentním počítačem. Pracoval by neuvěřitelně rychle. Mohl by bez námahy čerpat obrovské množství dat. A také by si nebral přestávky na hraní počítačových her nebo sebeukájení.

Nelze pravděpodobně předpovídat chování této chytřejší inteligence, se kterou bychom jednou měli sdílet tuto planetu, protože kdybychom to dovedli, byli bychom chytřejší než oni. Je zde ale mnoho teorií na toto téma. Možná s nimi splyneme a staneme se super inteligentními kyborgy, tím že využijeme počítačů k rozšíření našich intelektuálních schopností stejným způsobem, jakým auta a letadla rozšířili naše fyzické schopnosti. Možná nám umělá inteligence pomůže léčit následky stárnutí a prodloužit naše životy na neurčito. Možná naskenujeme naše vědomí do počítačů a budeme žít uvnitř v podobě softwaru prakticky navždy. Možná se počítače obrátí proti lidem a vyhladí nás. Jednu věc mají všechny tyto teorie společnou, je to transformace našeho druhu v něco, co již dále nebude lidmi dnešního typu rozpoznatelné. Tato transformace má jméno Technologická Singularita případně jen Singularita s velkým „S“.

Každá myšlenka zahrnující superinteligentní nesmrtelné kyborgy zavání tak trochu sci-fi. Singularita se skutečně na první pohled zdá být hodně pošetilá, přináší však zcela vážný a seriózní pohled na budoucnost života na Zemi, který si zasluhuje pečlivé a rozvážné vyhodnocení.

Před časem vznikla na půdě NASA Silicon Valley Universita Singularity, která nabízí inter-disciplinární kurzy pro postgraduální studenty a manažery. Jedním z nejdůležitějších zakládajících sponzorů se stal Google Inc. a Larry Page CEO a spoluzakladatel Googlu tam v loňském roce vystoupil se svým projevem. Singularita přitahuje pozornost lidí pro její šokující hodnotu, stejně jako bizarní intelektuální show, nakonec jí zůstávají věrni, protože v ní najdou víc než očekávali. A samozřejmě v případě, že se to ukáže reálné, bude to nejdůležitější věc, která se lidem může přihodit od vynálezu jazyka.

Singularita ale není úplně nová myšlenka. V roce 1965 britský matematik I.J. Good popsal něco, co nazval "inteligenční explozí": „Nechť ultrainteligentní stroj je definován jako stroj, který daleko předčí všechny intelektuální aktivity kteréhokoliv sebechytřejšího člověka. Vzhledem k tomu, že navrhování těchto strojů je jednou z těchto intelektuálních aktivit, ultrainteligentní stroje by mohly navrhovat ještě lepší stroje, pak by zde nepochybně byla “inteligenční exploze” a lidská inteligence by zůstala daleko pozadu. Tím pádem první ultrainteligentní stroj bude posledním vynálezem, který člověk musí ještě někdy udělat.“

Slovo Singularita je vypůjčené z astrofyziky, kde odkazuje na bod v časoprostoru, například uvnitř černé díry, kde neplatí pravidla klasické fyziky. Vernor Vinge, autor sci-fi, se připojil ke Goodsově scénáři inteligenční exploze a v roce 1993 na sympóziu VISION-21, které bylo mj. sponsorované NASA předpověděl toto: “Do třiceti let budeme mít technické prostředky, abychom vytvořili nadlidskou inteligenci. Krátce poté skončí lidská éra.”

Od té doby Ray Kurzweil přemýšlí o Singularitě také. Od svého objevení v televizní show Mám tajemství byl velmi zaměstnán. Jako úspěšný konstruktér a vynálezce zbohatl na řadě svých patentů a projektů. Založil a později prodal svoji první softwarovou společnost ještě když byl na univerzitě. Pokračoval ve vývoji prvního stroje na čtení tištěných textů pro slepé. Jeho prvním zákazníkem byl zpěvák Stevie Wonder. Je majitelem 39 patentů z technických oblastí včetně hudebních syntetizátorů a rozpoznávání řeči, a 19 čestných doktorátů. V roce 1999 ho prezident Clinton vyznamenal Národní medailí za technologie.

Kurzweil se přitom celou tu dobu paralelně věnoval kariéře futurologa. Publikoval své myšlenky o budoucnosti člověka a stroje jako druhu v příštích 20 letech v publikaci nazvané Singularita je blízko anglicky The Singularity Is Near, která se stala bestsellerem když v roce 2005 vyšla. Filmový dokument se stejným názvem vyšel letos v lednu. Kurzweil momentálně vystupuje také v dalším dokumentu, který je méně autorizovaný ale více informativní The Transcendent Man. ” Bill Gates ho označil za nejlepšího muže v předpovídání budoucnosti umělé inteligence. Dostal se také do posledního žebříčku stovky lidí s největším vlivem, který každoročně vyhlašuje časopis TIME.

V normálním životě je tento transcendentní muž celkem nenápadné postavy a mohl by klidně být pokládán za Woodyho Allena nebo spíše za jeho společensky nešikovnějšího mladšího bratra. Kurzweil vyrostl v Queensu v jedné z New Yorkských čtvrtí, dodnes můžete zaregistrovat typickou stopu v jeho hlase. Letos v únoru oslavil 63 let. Na to že má ale nějakých 60 veřejných přednášek za rok, mluví měkkým a téměř hypnoticky klidným hlasem. Jako nejviditelnější stoupenec Singularity již slyšel všechny otázky a svým pohledem nesčíslněkrát umlčel argumenty mnoha nedůvěřivců. Je při tom velmi dobrácký a téměř kajícně říká: “Přál bych si přinášet vám méně vzrušující zprávy o budoucnosti, ale viděl jsem ta čísla, a toto je to, co mi říkají. Co jiného vám tedy mohu povědět?”

Kurzweilův zájem o kybernetický osud lidstva začíná okolo roku 1980 do značné míry z praktických důvodů. Potřeboval způsob, jak měřit a sledovat tempo technologického vývoje. Dokonce i velké vynálezy se mohou minout účinkem, když se s nimi přijde příliš brzo, a on si chtěl být jistý, že když přijde s něčím novým, že načasování bude správné. “Zvláště v době, kdy se technologie vyvíjejí velice rychle, se mezitím než váš projekt dokončíte, může svět změnit a to i velmi podstatně. Je to jako střelba na asfaltové holuby - nemůžete střílet tam, kde vidíte cíl”. Věděl samozřejmě o Moorově zákoně, který říká, že počet aktivních prvků, které lze umístit do mikročipu se přibližně každé dva roky zdvojnásobí. Je to překvapivě spolehlivé pravidlo. Kurzweil zkusil do grafu vynést trochu jiné hodnoty: množství výpočetního výkonu měřeného v jednotkách MIPS (milion instrukcí za sekundu), které je možné pořídit za tisíc amerických dolarů.

Jak se ukázalo, Kurzweilova čísla vypadala úplně stejně jako Moorova. Každé dva roky se zdvojnásobovala. Oba grafy vykazovaly exponenciálu jejíž hodnoty se dvakrát zvyšovaly každé dva roky, místo aby měly lineární průběh. Křivky držely děsivou stabilitu dokonce i když je Kurzweil rozšířil směrem zpět k roku 1900 do dob elektronek a relé.

Kurzweil pak do grafů přidal celou řadou dalších klíčových technologických ukazatelů – klesající náklady na výrobu tranzistorů, rostoucí frekvenci mikroprocesorů, klesající ceny dynamických pamětí RAM. Dále zahrnul trendy z biotechnologií a dalších oblastí – klesající náklady na sekvencování DNA, ceny bezdrátových datových služeb, rostoucí počet internetových hostingových služeb a nanotechnologických patentů. Vždycky zjistil totéž: exponenciálně se zrychlující vývoj. “Je to opravdu obdivuhodné, jak jsou tyto trajektorie vyrovnané”, říká “Ať je krize nebo rozmach, válka nebo mír, časy hubené či hojnost.” Kurzweil to nazývá zákonem zrychlujících se změn anglicky The Law of Accelerating Returns: technologický pokrok se děje exponenciálně a ne lineárně.

Když pak ty křivky prodloužil do budoucnosti, růst, který naznačovaly, byl tak fenomenální, že odporoval jeho zdravému rozumu. Exponenciální křivky začínají velmi pozvolna, ale potom stoupají raketově do oblak směrem k nekonečnu. Podle Kurzweila naše myšlení není v tomto ohledu dostatečně vyvinuté. “Není to intuitivní.“, říká „Naše schopnosti předvídat jsou nastaveny lineárně. Když jsme se kdysi potřebovali vyhnout nebezpečnému predátorovi, sáhli jsme po lineární predikci, abychom odhadli, kde se asi tak bude vyskytovat za 20 sekund a co s tím můžeme udělat. Toto je natvrdo zadrátováno v našich mozcích.”

Tady tedy je to, co mu exponenciální křivky řekly. Někdy uprostřed dvacátých let tohoto století dokážeme pomocí reverzního inženýrství odhalit princip fungování lidského mozku. Koncem této dekády pak počítače budou schopné inteligence na lidské úrovni. Rok 2045 by podle Kurzweila měl být datem, kdy přijde Singularita na rok 2045! Odhaduje, že v tomto roce, vzhledem ke gigantickému zvýšení výpočetního výkonu při současné obrovské redukci nákladů, bude množství vytvořené umělé inteligence cca miliardkrát větší, než je součet veškeré lidské inteligence, která dnes existuje.

Singularita není jen pouhá idea, je to magnet, který na jedné straně odpuzuje a na druhé straně přitahuje a láká mnoho lidí a ti cítí jakési vzájemné pouto. Dohromady pak tvoří celé hnutí a subkulturu. Kurzweil ji nazývá komunitou. Rozhodnete-li se jednou brát Singularitu vážně, shledáte, že jste se stali částí malého, ale intenzivního a globálně distribuovaného úlu či mraveniště podobně smýšlejících intelektuálů známých pod pojmem Singularitarians resp. česky zřejmě Singularitariáni.

Ne všichni z nich jsou nutně Kurzweiliáni. Uvnitř Singularitariánství je prostor pro značnou rozmanitost názorů v tom, co je Singularitou míněno, co znamená, a kdy a jak přijde či nepřijde. Nicméně Singularitariáni přinejmenším sdílejí stejný pohled na svět. Myslí totiž v rámci nekonečného času. Věří v sílu technologií, které mohou utvářet historii. A mají jen malý zájem v konvenční moudrosti o ničem, a nemohou věřit, že chodíte kolem, žijete své životy a koukáte na televizi jakoby revoluce umělé inteligence nebyla na pokraji erupce, která změní absolutně všechno.

Singularitariáni nemají obavy, že by mohli znít směšně; nechuť či odpor obyčejných lidí pro očividně absurdní myšlenky je právě příkladem nerozumných předsudků a zaujatosti a oni rozhodně nepřicházejí s haldou nesmyslů. Když vstoupíte do jejich myšlenkového prostoru, proděláte prudkou změnu ve vašem dosavadním pohledu na svět a stanete se svědky prorážení nové cesty základních principů a příčin bytí, které odděluje Singularitariány od průměrných lidí. Očekávejte turbulence.

 

 

 

 

Kromě University Singularity, u jejíhož zrodu Kurzweil stál jako spoluzakladatel, je zde také Singularity institut pro umělou inteligenci (Singularity Institute for Artificial Intelligence) založený v San Francisku už v roce 2000, tedy ve stejném roce jako naše Sdružení MAKROPULOS :-). Mezi jeho poradce je možné počítat mj. Petera Thiela, bývalého šéfa (CEO) PayPalu a ranného investora ve Facebooku. Tento Institut pořádá každoročně konferenci The Singularity Summit, u které byl Kurzweil opět jako spoluzakladatel. Jejím hlavním tématem je umělá inteligence, ale věnuje se také prudkému vývoji dalších oborů, jako jsou genetika nebo nanotechnologie.

Na minulém summitu, který se konal v srpnu 2010 v San Francisku, nebyli jen počítačoví vědci, ale také psychologové, neurovědci, nanotechnologové, molekulární biologové, odborníci na počítače nositelné na lidském těle, profesor urgentní medicíny, expert na poznávací resp. kognitivní schopnosti papoušků, a dokonce i profesionální kouzelník. Atmosféra byla zvláštní směsicí ekonomické konference v Davosu a konference UFO. Na jedné straně jste tu mohli dostat leták od stoupenců “seastingu” a na straně druhé jste mohli pokecat s androidem.

Po umělé inteligenci bylo nejdiskutovanějším tématem prodlužování života. Biologické hranice, které většina lidí považuje za trvalé a neměnné Singularitariáni vidí jen jako nepoddajný a vzdorující, nicméně řešitelný problém. Smrt je jedním z nich. Stáří je jen choroba jako všechny ostatní. A co děláme s těmito chorobami? Léčíme je. Jako mnoho Singularitariánských idejí to zní legračně či směšně alespoň na první pohled. Když k tomu ale přistoupíte blíž, už to tak legračně zase nevypadá. Není to jen pouhé zbožné přání; je to skutečná věda, která sem přichází.

Například je dobře známo, že jednou z příčin fyzické degradace spojené se stárnutím jsou telomery, což jsou zakončení chromozómů naší DNA. Pokaždé když se buňka dělí, její telomery se zkrátí; až nakonec buňka o telomery zcela přijde; nemůže se již dále dělit a umírá. Je zde ale enzym zvaný telomeráza, který tomuto procesu dokáže zabránit; to je jedním z důvodů, proč rakovinné buňky dokáží žít velmi dlouho. Tak proč s touto telomerázou neléčit běžné nerakovinné buňky? V listopadu 2010 výzkumníci na Harvard Medical School oznámili v prestižním časopise Nature, že to dokázali. Podávali lék telomerázu skupině myší, které trpěly degeneracemi vážícími se k vysokému věku. Tato poškození zmizela. Nejenže se myším dařilo lépe, ale dokonce omládly.

Aubrey de Grey, britský biolog s doktorátem z Cambridge, na kterém vás okamžitě zaujme jeho impozantní plnovous, je jedním z nejznámějších vědců zabývajících se problémem prodlužování života a veterán těchto Singularity Summitů. De Gray rozběhl nadaci SENS, což je zkratka z anglického Strategies for Engineered Negligible Senescence, a dalo by se to přeložit jako Strategie pro konstruování zanedbatelného stárnutí. Stárnutí vidí jako proces kumulativního poškozování, který rozdělil do sedmi kategorií, z nichž každou, jak doufá, bude možné jednou léčit pomocí regenerativní medicíny. “Lidé si začali uvědomovat, že pohled na stárnutí, jako na něco nezměnitelného, je prostě absurdní.”, říká “To je právě dětinské a naivní. Lidské tělo je stroj, který má velmi mnoho funkcí, a který akumuluje různé typy poškození jako vedlejší efekt těchto funkcí. Tedy v zásadě mohou být tato poškození opravována periodicky. Celá medicína je jako zahrávání si s něčím, co vypadá naprosto neodvratně, dokud nepřijdeme na to, jak to odvrátit.“

Kurzweil bere prodloužení života také vážně. Jeho otec, se kterým si byli dosti blízcí, zemřel na srdeční chorobu, když mu bylo 58let. Kurzweil zdědil tatínkovi genetické predispozice; také se mu vyvinul diabetes II. typu, když mu bylo 35. Spolupracuje s Terry Grossmanem, doktorem, který se specializuje na dlouhověkou medicínu. Kurzweil vydal dvě knihy o jeho vlastním přístupu k prodlužování života, který mj. zahrnuje brát denně až 200 pilulek a potravních doplňků. Říká, že jeho cukrovka jde v podstatě vyléčit, a přestože mu je z chronologického pohledu 63 let, svůj biologický věk odhaduje o 20 let méně.

Jeho cíl se ale od de Greye mírně odlišuje. Pro Kurzweila to není o tom zůstat zdravý tak dlouho, jak je to možné; pro něj to je o tom zůstat na živu, dokud nepřijde Singularita. Je to pokus o předání štafety. Jakmile hyper-inteligentní umělé inteligence, vyzbrojené pokročilými nanotechnologiemi, přijdou, budou opravdu schopné zápasit s nesmírně složitými systémovými problémy spojenými se stárnutím u lidí. Nebo do té doby budeme schopni přenést naši mysl do zdatnějších prostředků jako jsou počítače či roboti. On a mnoho dalších Singularitariánů berou vážně tvrzení, že mnozí lidé, kteří dnes mezi námi žijí, dospějí do stavu, kdy budou prakticky nesmrtelní.

Tato myšlenka je radikální, ale zároveň také stará. Již W.B. Yeats ve své knize "Sailing to Byzantium" z roku 1926 ukazuje nesnáze spojené s lidskou tělesností v podobě duší upoutaných k umírajícím zvířatům. Proč je neodpoutat a nepřipoutat je místo toho k nesmrtelným robotům? Kurzweil ale zjišťuje, že prodlužování života vytváří ještě větší odpor v jeho publiku, než zmiňované exponenciálně rostoucí křivky. “Existují lidé, kteří dokážou akceptovat to, že se počítače stanou inteligentnějšími než my lidé.”, říká “Ale myšlenka podstatné změny v délce lidského života, se zdá být obzvláště kontroverzní. Lidé investují mnoho osobního úsilí do určité filozofie zabývající se otázkou života a smrti. Myslím, že to je hlavní důvod proč máme náboženství.”

Samozřejmě mnoho lidí si myslí, že Singularita je nesmysl, fantazie a zbožné přání lidí ze Sillicon Valley. Většina vážných kritiků se soustředí na otázku, jestli se počítač může opravdu stát inteligentním. Celá oblast umělé inteligence se věnuje této otázce. Umělá inteligence v současné době ale zatím nenabízí takový druh inteligence, který si běžně spojujeme s lidmi nebo s mluvícími počítači ve filmech jako byly HAL, C3PO nebo Data. Současné umělé inteligence mají tendenci být schopné zvládat pouze jednu velmi specifickou oblast, jakou je například interpretování vyhledávacích dotazů nebo hraní šachů. Operují s extrémně specifickým referenčním rámcem. Nezvládají ještě konverzaci na večírcích. Jsou inteligentní, ale pouze když definujeme inteligenci ve velmi úzkém směru. Druh inteligence, o které Kurzweil mluví jako o silné umělé inteligenci AGI Artificial General Intelligence, zatím ještě neexistuje.

Proč ne? Samozřejmě, stále ještě čekáme na ten exponenciální růst výpočetního výkonu. Je také ale možné, že v našich mozcích probíhají věci, které nebude možné elektronicky duplikovat, bez ohledu na to, jak velký výpočetní výkon budeme mít k dispozici. Neurochemická architektura, která generuje pomíjivý chaos známý jako lidské vědomí, může být příliš složitá a analogová na digitální replikaci. Biolog Dennis Bray byl jedním z mála hlasů nesouhlasu na posledním Singularity summitu. V přednášce nazvané Co buňky mohou a roboti ne namítl: “Ačkoliv biologické komponenty konají způsobem, který je srovnatelný s komponentami v elektronických obvodech, odlišují se od sebe obrovským počtem různých stavů, které mohou nabývat. Rozmanité biochemické procesy tvoří chemické modifikace molekul bílkovin, které se dále modifikují sdružováním s charakteristickými strukturami ve vymezených oblastech buňky. Výsledná kombinační exploze stavů obdařila živé systémy téměř nekonečnou kapacitou k ukládání informací vztahujících se k minulým a současným podmínkám a unikátní schopnosti připravit se na budoucí události.” Jedničky a nuly, se kterými počítače pracují, se vedle toho jeví jako prostředky značně nevyzrálé a primitivní.

Základní praktické problémy mají většinou filozofický charakter. Předpokládejme, že vytvoříme počítač, který by mluvil a jednal naprosto nerozeznatelně od lidské bytosti – jinými slovy počítač, který by prošel Turingovým testem. Znamenalo by to snad, že počítač by vnímal a cítil stejným způsobem jako lidská bytost? Nebo by to byl jen extrémně sofistikovaný ale v podstatě mechanický automat bez tajemné jiskry vědomí – bezduchý stroj. A jak bychom to poznali?

I když si připustíme, že Singularita je možná, stále stojíme před mraky nezodpověditelných otázek. Jestliže naskenuju své vědomí do počítače, jsem to stále já? Kdo bude rozhodovat o tom, kdo se stane nesmrtelným? Kdo nakreslí čáru mezi tím, co je lidské vnímání a co již lidské není? A až dosáhneme nesmrtelnosti, vševědoucnosti a všemohoucnosti, budou naše životy mít stále smysl? Tím, že porazíme smrt, neutrpí naše lidskost nějakou ztrátu?

Kurzweil připouští, že je zde principiální úroveň rizika spojená se Singularitou, které není možné se zbavit jednoduše proto, že nevíme, co vysoce rozvinutá umělá inteligence, která se shledá nově vzniklým obyvatelem této planety, bude chtít dělat. Nemohla by se cítit jako naše konkurence v soutěži o omezené zdroje? Jedním z cílů Singularity Institutu je ujistit se, nejen že umělá inteligence se vyvine, ale také že bude takzvaně přátelská. Nemusíte být super-inteligentním kyborgem, aby jste si uvědomili, že zavedení vyšší životní formy do naší vlastní biosféry je základní darwinovskou chybou.

Jestliže Singularita přichází, dostaneme na tyto otázky odpovědi ať se nám to líbí nebo ne, a Kurzweil si myslí, že zkusit se Singularity zříci zakazováním nových technologií je nejen nemožné ale také neetické a pravděpodobně i nebezpečné. Říká, že implementovat takovýto zákaz by vyžadovalo totalitní praktiky. “To by nefungovalo. Jen by to uvrhlo tyto technologie do ilegality, kde zodpovědní vědci, na které bychom spoléhali s vytvořením ochrany, by neměli snadný přístup k potřebným nástrojům.”

Kurzweil je v debatách až nelidsky trpělivý a důkladný. Doslova si je vychutnává. Je neúnavný v udolávání svých kritiků tak, že jim odpovídá bod po bodu, podrobně a pečlivě.

Vezměme si otázku jestli počítače mohou replikovat biochemickou komplexitu organického mozku. Kurzweil nevynáší do svých grafů cokoli. Nevidí žádný podstatný rozdíl mezi živou hmotou a křemíkem, který by bránil tomu druhému v myšlení. Vzpírá se názorům biologů, podle kterých by neurologický mechanismus nemohl být modelován nebo by přinejmenším neodpovídal svoji silou a flexibilitou softwaru běžícímu na počítači. Odmítá padnout na kolena před záhadou lidského mozku. “Obecně vzato,” říká, “jádro sporu, který se svými kritiky budu mít je, že oni budou říkat: ‘Ten Kurzweil podceňuje komplexitu reverzního inženýrství lidského mozku nebo komplexitu biologie.’ Nevěřím ale, že ten složitý problém podceňuji, naopak si myslím, že oni podceňují sílu exponenciálního růstu.”

Tato pozice nedělá Kurzweila outlierem - tedy bodem, který leží daleko od ostatních dat, přinejmenším ne mezi Singularitariány. Mnoho lidí má ještě extrémnější předpovědi. Neurovědec Henry Markram v roce 2005 rozběhl ambiciózní iniciativu na Brain Mind Institutu Polytechniky ve Švýcarském Lózán. Nazývá se The Blue Brain project a jedná se o pokus vytvořit simulaci savčího mozku neuron po neuronu využitím superpočítače Blue Gene od IBM. Zatím Markramův tým dokázal simulovat jeden sloupec neokortexu myšího mozku, který obsahuje okolo 10.000 neuronů. Markram doufá, že budou mít kompletní virtuální lidský mozek v provozu během 10 let.

Podle definice, budoucnost za Singularitou není poznatelná našimi lineárními, chemickými, zvířecími mozky. V Kurzweilově budoucnosti nám biologie a nanotechnologie dají moc a sílu zacházet s našimi těly a světem kolem nás libovolně podle přání na molekulární úrovni. Pokrok hyper-akceleruje a každou hodinu přicházejí vědecké objevy, které by dříve byly pokládány za objevy století. Darwina můžeme klidně zahodit a sami se postarat o svůj vlastní vývoj. Lidský genom se stává pouhým kódem, který může být testován, optimalizován a v případě nutnosti opraven nebo přepsán. Neomezené prodloužení života se stává realitou; lidé umírají pouze když se k tomu sami rozhodnou. Smrt ztrácí svoji kosu jednou provždy.

Nebo to bude jinak. Až budou velké otázky zodpovězeny, mnoho akcí se stane tam, kde je nikdo nebude moci vidět, hluboko uvnitř černých křemíkových silikonových mozků počítačů, které buď budou vzkvétat bit po bitu směrem ke vědomé mysli nebo budou jen pokračovat ve více brilantních a výkonných interakcích nevědomosti.

Pokud jde o podružné otázky, ty už byly v podstatě jasně vysloveny. Čím více budete o Singularitě číst, tím více začnete vnímat, jak na vás vykukuje ostýchavě z neočekávaných směrů. Před pěti lety jsme neměli 600 milionů lidí, jejichž společenský život by se převážně odehrával v jedné elektronické síti. Nyní máme Facebook. Před pěti lety jste se také nemohli setkat s někým, kdo by měl pod dvojí kontrolou to, co kdy řekl, nebo kde byl, a dokonce jak to řekl, a jak tam byl, za pomoci ruční digitální protézy napojené do sítě. Nyní máme iPhone. Je to nepředstavitelný krok vzít iPhone z našich rukou a dát si ho do naší lebky?

Již 30.000 pacientů s Parkinsonovou chorobou má neurální implantáty. Google experimentuje s počítači, které mohou řídit auta. Existuje více než 2.000 robotů bojujích v Afghánistánu po boku lidských vojáků. Letos v únoru tu byla znovu, tentokrát trochu jiná, televizní show. Hostem byl Watson super-počítač společnosti IBM, který soutěžil ve hře Jeopardy proti dvěma do té doby nejúspěšnějším lidským vítězům této soutěže. U nás je tato soutěž známá pod názvem Riskuj a soutěžící v ní odpovídají na běžné, na fakta orientované otázky. V originálu se místo otázek zadávají specifické slovní rébusy, na něž se odpovídá otázkou. Soutěžící mají za úkol formulovat otázku, jejíž znění je definováno předloženým textem, například „vymyslet“ otázku na „hlavní město státu XXX“. Takové triviality se ovšem v Jeopardy téměř nevyskytují. Na nejjednodušší úrovni je typickým třeba takovýto hlavolam: „Jedná se o módní doplněk z 19.st., který je synonymem pro nadměrnou aktivitu; nedivte se, najdete-li ho ve svém živém plotu.“ Správná odpověď je: „Co je to bustle?“ – česky honzík. K tomu, abyste hlavolam vyřešili, musíte vědět, že ono anglické slovo zároveň znamená chvátat. Jakmile se však zaseknete u druhé části zadání, která je odkazem na celkem známý a na první pohled nesmyslný text písně Led Zeppelin (If there's a bustle in your hedgerow …), máte jen malou šanci na vítězství. Za pomoci internetu se na to dá přijít během několika minut, Watson na to potřebuje nanejvýš několik desetin vteřiny.^[1] Watson běží na 90ti serverech zabírajících celou místnost. Na každý rébus, který dostal, dokázal „vymyslel“ či vygeneroval správnou otázku a to většinou rychleji než jeho soupeři. Proto také zvítězil. Co je důležitější, že nepotřeboval pomoc s porozuměním otázek, které byly kladeny v jednoduché angličtině. Watson ještě není silná umělá inteligence, ale jestliže silná umělá inteligence přijde, přijde postupně, bit po bitu a toto byl jeden z těchto bitů.

Za sto let se pánové Kurzweil, Aubrey de Grey a ostatní buď sami stanou odpověďmi na otázky, které jako duchovní otcové Technické Singularity vyslovili a to tím, že budou stále na živu, anebo jejich představy budou z hlediska 22. století vypadat jako směšné retro vystavené v Disney Tomorrowlandu. Nic nestárne tak rychle jako vize budoucnosti.

Ale I když budou mrtví mýlící se ve svých předpovědích budoucnosti, mají alespoň pravdu o současnosti. Svými dlouhodobými výhledy dali nahlédnout na nesmírně velký obraz. Můžeme zavrhnout jakýkoli specifický článek charty Technické Singularitarity, měli bychom ale Kurzweila pochválit, že budoucnost bere vážně. Singularitarianismus je postaven na myšlence, že změna je reálná, lidstvo má svůj osud ve vlastních rukou, a že historie nemusí být tak jednoduchá jako “One damn thing after another”. Kurzweil rád poukazuje, že váš průměrný mobilní telefon je přibližně milionkrát menší a milionkrát levnější a tisíckrát výkonnější než počítač, který měli před 40 lety na MIT (Massachusetts Institute of Technology). Když toto překlopíme o 40 let dopředu, jak potom bude vypadat svět? Pokud na to opravdu chceš přijít, musíš myslet hodně, hodně mimo krabici. A nebo musíš jít mnohem hlouběji do podstaty než kdokoli předtím.

 

 

[1]  tato část textu byla čerpána z článku Bořivoje Brdičky Jak Watson zvítězil v Jeopardy